OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
INCANTATION. Tahle formace původem z New Yorku nyní však už působící v pennsylvánském Johnstownu stála před před více než dvaceti lety na úplně stejné startovní čáře jako věhlasní CANNIBAL CORPSE, IMMOLATION, VITAL REMAINS, OBITUARY, MALEVOLENT CREATION, MONSTROSITY, AUTOPSY, DEICIDE nebo SUFFOCATION.
Ač ji od samých počátků zdobila originální produkce poměrně vzdálená té, kterou praktikovali její současníci, nikdy se nedostala do podvědomí té nejširší posluchačské veřejnosti. Každý přeci zná „Butchered At Birth“, „Cause Of Death“, „Breeding The Spawn“ či „Legion“, leč mnohem méně z nás pak chová ve stejné vážnosti i „Onward To Golgotha“ a „Mortal Throne Of Nazarene“.
Přitom prvotní tvorba INCANTATION obohatila žánrovou pokladnici o mnoho zajímavého; odporný dotek doomové hniloby, jedny z tehdejších vůbec nejextrémnějších vokálních performancí a v neposlední řadě pak o atmosféru, atmosféru rouhavou, zlověstnou a všech ohledech nesmírně tíživou.
Troufám si konstatovat, že bez průkopnického odkazu INCANTATION bychom dneska mohli jen těžko pět oslavné ódy na výlisky s logy DEAD CONGREGATION, FUNEBRARUM, PORTAL, FATHER BEFOULED, CRUCIAMENTUM a nebo třeba IGNIVOMOUS.
V nepřehledné diskografii INCANTATION překypující nejrůznějšími EP, singly a splity je aktuální dlouhohrající deska již osmou v pořadí. Disk s visačkou „Upon The Throne Of Apocalypse“ neberu ze statistického hlediska příliš v úvahu, neb se jedná pouze o rough mix druhého řadového alba vydaný jen s přeházeným tracklistem.
Bez nějakého obsáhlejšího analyzování a dlouhodobého rozjímání hodlám „Vanquish In Vengeance“ pasovat na zatím nejlepší záznam od doby, kdy se hlava kapely, otec zakladatel John McEntee, poprvé odhodlala přikročit k mikrofonu (stalo se tak na „Decimate Christendom“). Právě tento post je v INCANTATION zcela klíčový a vždy byl, je a bude vděčným tématem k nekonečným diskusím. Příčinou je samozřejmě památná éra Craiga Pillarda, který svým těžko zapomenutelným growlingem ozdobil ranou tvorbu kapely ve znamení „Onward To Golgotha“ a „Mortal Throne Of Nazarene“ (co se řadových alb týče, samozřejmě). Od té doby INCANTATION ve svých řadách takového vokalistu neměli.
Daniel Corchado, Mike Saez a konečně i John McEntee sice odvedli a odvádějí nadstandardní práci, nicméně onu v té době neuvěřitelně obhroublou práci hlasivek Pillardových překonat nikdy nedokázali.
Závěrem ještě poznamenám, že pokud patříte k obdivovatelům tohoto zajisté kultovního vokalisty, podívejte se po kapele DISMA a jejich debutu se štítkem „Towards The Megalith“. Něco mi říká, že vyloženě zklamáni nebudete.
Stejně komplikovaná jako diskografie je u INCANTATION i personální politika. V případě „Vanquish In Vengeance“ přibralo stabilní duo McEntee / Severn nového kytaristu Alexe Boukse (GOREAPHOBIA, FUNEBRARUM) a místo nedávno zesnulého Joea Lombarda angažovalo na pozici obsluhy čtyř tlustých strun jistého Chucka Sherwooda, doposud se ukrývajícího v řadách kapely BLOOD STORM pod podezřelým pseudonymem „Deyaxulgaat“.
Po nepříliš výrazné dvojici nahrávek „Decimate Christendom“ a „Primordial Domination“ působí INCANTATION v roce 2012 jako politi živou vodou. „Vanquish In Vengeance“ je svým způsobem návratem ke dřívější tvorbě, k „The Infernal Storm“ a místy pak dokonce i k mnohem starším záznamům.
Ovšem pozor, pokud čekáte nenadálý comeback bahnité produkce a zsinalých doteků černočerné atmosféry, jež kdysi platila za nezaměnitelný trademark kapely, mohli byste věšet hlavu na znamení zklamání. Hrubě zkreslený a zmrzačený zvuk z první poloviny devadesátek je již definitivně pryč, stejně jako ona dusivá, sírou páchnoucí atmosféra, jež doslova a do písmene prostupovala každou notou nejstarších skladeb McEnteeho kolektivu.
Přesto to jako nějaký velký handicap nevidím, i když současní INCANTATION již nejsou tak extrémní jako v minulosti, neznamená to, že přestali ctít svůj unikátní skladatelský rukopis díky němuž jsou v rámci početné konkurence tak snadno rozpoznatelní.
Na INCANTATION jsem měl mimo jiné vždycky rád jejich smysl pro implementaci oněch umrlčích jako med se táhnoucích doomových pasáží. Na „Vanquish In Vengeance“ tuto úlohu zastává „Transcend Into Absolute Dissolution“ a zejména pak poslední položka tracklistu, ohavný, mučivých jedenáct minut rezonující umíráček „Legion Of Dis“, nejen díky skvělému McEnteemu u mikrofonu jeden z absolutních vrcholů nového alba.
INCANTATION ale moc dobře tuší, kdy je třeba konečně se odpoutat od prohnilých tryzen a přeřadit na mnohem vyšší rychlostní stupně. Tahle kapela vždy věděla jak pracovat s tempem, jak udržet desce správný „flow“ a ponechat tak posluchače ve hře po celou hrací dobu.
„Vanquish In Vengeance“ zařadím mezi ty příjemná překvapení roku 2012. INCANTATION předvedli poměrně nečekaný vzestup formy a jasně dokázali, že i naprosto klasický USDM věrný letitým žánrovým tradicím a hluboko zakořeněným hodnotám neztratil za těch více než dvacet let vůbec nic ze své tehdejší zajímavosti.
„Vanquish In Vengeance“ řadím mezi ty příjemná překvapení roku 2012. INCANTATION předvedli poměrně nečekaný vzestup formy a jasně dokázali, že i naprosto klasický USDM věrný letitým žánrovým tradicím a hluboko zakořeněným hodnotám neztratil za těch více než dvacet let vůbec nic ze své tehdejší zajímavosti.
7,5 / 10
John McEntee
- kytara, zpěv
Alex Bouks
- kytara
Chuck Sherwood
- baskytara
Kyle Severn
- bicí
1. Invoked Infinity
2. Ascend Into The Eternal
3. Progeny Of Tyranny
4. Transcend Into Absolute Dissolution
5. Haruspex
6. Vanquish In Vengeance
7. Profound Loathing
8. The Hellions Genesis
9. From Hollow Sands
10. Legion Of Dis
Unholy Deification (2023)
Sect of Vile Divinities (2020)
Profane Nexus (2017)
Dirges Of Elysium (2014)
Vanquish in Vengeance (2012)
Degeneration (single) (2012)
Scapegoat (single) (2010)
Blasphemous Cremation (EP) (2008)
Primordial Domination (2006)
Thieves Of The Cloth (single) (2006)
Decimate Christendom (2004)
Blasphemy (2002)
Live Blasphemy (live) (2001)
The Infernal Storm (2000)
Diabolical Conquest (1998)
The Forsaken Mourning Of Angelic Anguish (EP) (1997)
Tribute To The Goat (live) (1997)
Promo (demo) (1996)
Upon The Throne Of Apocalypse (1995)
Mortal Throne Of Nazarene (1994)
Onward to Golgotha (1992)
Deliverance Of Horrific Prophecies (EP) (1991)
Entrantment Of Evil (EP) (1990)
Demo 1 (demo) (1990)
Rehearsal Demo (demo) (1990)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Listenable Records
Stopáž: 52:21
Produkce: Bill Korecky
Studio: Mars Recording Compound Studios
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.